Konkrétní projevy spirituality

Potřeba smyslu a cíle

To, v čem lidé vidí smysl a cíl se velmi liší, podle jejich pohledu na svět. Pro někoho je to spojení s Bohem, pro jiné vztahy s rodinou a přáteli, tvůrčí činnost apod. Nemusí jít jen o hledání smyslu a cíle života jako celku, ale i o jednotlivé životní události – význam nemoci a utrpení. Nemocní se často ptají PROČ? Proč se to stalo zrovna mně, proč nyní, proč tato nemoc atd. Tyto otázky mohou být jak vyjádřením hledání smyslu, kdy je dobré v tomto nemocného doprovázet. Na druhou stranu jsou často tyto otázky projevem určité bolesti, které potřebuje člověk nějak vyjádřit, jsou projevem vyrovnávání se s jeho situací, nikoli hledáním smyslu. Ale i vyjádření těchto emocí je třeba dát prostor. Ať už je ale důvodem takového tázání cokoli, je třeba nemocného v hledání odpovědí doprovázet. Mnohdy nečeká, že od nás dostane odpověď, ale je dobře, když v tom hledání nezůstane sám, když může vyjádřit své obavy a pocity

Potřeba naděje

Naděje se definuje různě; je to více než přesvědčení nebo přání, je to předpoklad, že to, po čem toužíme, se stane realitou, někdy se naděje definuje jako „postoj srdce“… pocity…; touha po možnosti, která ovlivňuje celou osobnost člověka. Naděje pomáhá vyrovnat se se strachem a nejistotou, umožňuje předpokládat, že výsledky budou pozitivní. Příkladem je samotný V. Frankl, který doufal v budoucnost a sdílel tuto naději s dalšími vězni v koncentračním táboře a to – a jeho láska k jeho ženě – nabízelo naději uprostřed beznadějné situace i druhým. Naděje se může obracet i k horizontu mimo tento svět – k perspektivě života věčného s Bohem – k naději tedy patří i aspekt transcendence a netýká se jen přítomného života. Naději lze čerpat z mnoha zdrojů, ale primárně je zakořeněna ve vztahu lásky, bezpečí a vzájemnosti, ať už s druhými lidmi nebo s Bohem (či nejvyšším bytím).  Naděje může motivovat k hledání nových způsobů zvládání. Často je naděje spojena se smyslem a cílem, který může být zdrojem naděje. Naděje může být spojena se silou – s nadějí se klient cítí silnější čelit různým životním situacím. Naděje sama je zdroj síly. Jiné zdroje síly jsou i druzí lidé, spojení s Bohem v modlitbě apod. 

Potřeba odpuštění

Odpuštění se týká jak odpuštění sobě, druhým a také toho, že je mi odpuštěno druhými lidmi a Bohem. Duchovní a náboženské přesvědčení může lidi motivovat k odpuštění. To je spojeno s vnitřním pokojem, pokorou, upřímností, radostí a obnovením vlastní sebeúcty. Pracovník by měl naslouchat náznakům, které mohou identifikovat potřebu odpuštění (od lidí i od Boha). Pocit viny nemusí být vyjádřen přímo, ale někdy spíše nepřímo skrze pocity nedůvěry, nepřátelskosti, bezcennosti, obranný postoj, stažení se, psychosomatické obtíže, kritický postoj k sobě, druhým i k Bohu a hledání obětních beránků. 

Potřeba spirituálních/náboženských rituálů

Taková potřeba spirituálních/náboženských rituálů a praxe, vyjádření duchovních přesvědčení a hodnot může být spojena s konkrétním náboženstvím a zahrnovat modlitbu, čtení posvátných textů, účast na svátostech a bohoslužbách. Ale nemusí být vždy spojena s organizovaným náboženstvím (různé podoby osobní meditace). Nemocní dokáží obvykle vyjádřit své přesvědčení a hodnoty (mohou být přesvědčení, že Bůh je s nimi skrze utrpení nebo že všechno je v Božích rukou). Chceme-li jim pomoci, je nutné zjistit, jak je potřeba duchovní či náboženské praxe a rituálů pro nemocného důležitá a jak moc je naplňování této potřeby zasaženo nemocí.  

Potřeba přípravy na smrt 

Bavíme-li se ale o umírajících, neměli bychom ještě zapomenout na potřebu přípravy na smrt. Někdy mají lidé nevyřešené otázky před blížící se smrtí a potřebují si ujasnit jednak samotné umírání a smrt, potřebují možná všechny ty již zmíněné potřeby, tedy rekapitulovat život, odpustit a nechat si odpustit, ale také je může zajímat otázka života po smrti.