Fáze vyrovnávání se s nepříznivou diagnózou

Na jednu stranu je třeba říci, že každý člověk je jiný a tak může být velmi jedinečná i jeho reakce. Přesto máme určité svědectví o tom, že se tam nějaká podobnost vypozorovat dá. Americká lékařka švýcarského původu Elisabeth Kübler-Ross vedla v 60. letech stovky rozhovorů s umírajícími pacienty. A právě tyto zkušenosti z rozhovorů s mnoha nejrůznějšími lidmi, které spojovalo jen to, že byli na konci svého života, přetavila v dnes již dobře známý popis 5 fází vyrovnávání se s fatální diagnózou.

1. fáze – šok, popření

Člověk zažije určitý šok a ta prvotní reakce je snaha to popřít, protože to co se dovídá je natolik těžké, že se brání tomu, to přijmout. Popření vlastně pomáhá k tomu, aby člověk nabral sílu této zprávě čelit. Obvykle tato fáze netrvá příliš dlouho a člověk dojde k tomu, že zcela popřít tuto skutečnost nejde. V trvalém popírání skutečnosti vytrvá jen málokdo.

2. fáze – zlost, agrese

Když se člověk octne v tomto stádiu, může se terčem jeho zlosti stát v podstatě kdokoli, kdo je po ruce. Jistě, že lidé jsou různí, tak i tyto projevy zlosti jsou různé. Zlobit se člověk může na lidi i na Boha. Lékaři jsou neschopní, nedokázali včas zjistit, co nemocnému je, nevědí, co teď dělat, neumí ho správně vyšetřit a léčit. Nemocného obvykle netěší ani návštěva rodiny, ta obvykle reaguje zase smutkem a slzami, což zase vede k zlosti pacienta. Projít touto fází není jednoduché pro nikoho, ani pro nemocného ani pro pečující personál ani pro rodinu. Nemocný je v situaci, kdy všechno, co dosud dělal, je přerušeno a možná už se k běžným aktivitám nevrátí. Všechny plány do budoucna se mění, všechno, co začal, už asi nestihne dokončit. Ať se podívá kamkoli, všechno mu připomíná jeho omezení. To je přeci důvod k hněvu. Nemocný možná jen zoufale potřebuje upozornit na to, že tu ještě je, ještě žije a chce, aby ho ostatní brali vážně. Když lidé v okolí takového nemocného jsou pozorní, věnují mu čas, berou ho vážně, tak hněv zase odezní a přichází další fáze.

3. fáze – smlouvání

Poté, co se člověk pokusil skutečnost popřít a když to nevyšlo, tak se hněval na všechny a na všechno, na lidi i na Boha a také to nepomohlo, tak se může pokusit zvládnout situaci jinak. Třeba se podaří to nevyhnutelné oddálit. Jejich přáním nemusí být vyléčení, ale třeba několik dnů bez velkých obtíží, alespoň krátké oddálení nevyhnutelného. Někdo se chce dočkat nějaké konkrétní rodinné události (narozeniny, svatba, promoce). Většinou ale pacienti smlouvají s Bohem o nějaký čas navíc.

4. fáze- deprese

Stadium deprese je opravdu těžké. Pacient už nemůže popírat skutečnost, v důsledku nemoci mu často ubývají síly a místo hněvu přijde pocit ztráty. Ztráta v případě vážné nemoci může mít mnoho podob. Žena s rakovinou prsu se po operaci bude muset vyrovnat se ztrátou postavy, že s rakovinou dělohy se může vyrovnávat s pocitem, že po jejím odstranění už není ženou. Ale tím ty ztráty zdaleka nekončí. Dlouhá léčba může být finančně náročná a časem se projeví i nedostatek financí. Je-li nemocný mladší člověk, ztrácí zaměstnání, je-li to muž, který byl živitelem rodiny, pak přechází ta povinnost živit rodinu na manželku a matku apod. Kromě všech těchto rozmanitých ztrát, které nemoc člověku přináší a on na ně reaguje smutkem a depresí je tu ještě něco dalšího. Kübler-Rossová to označuje jako přípravnou depresi. Každý nevyléčitelně nemocný se totiž musí připravit na to, že je třeba se rozloučit s celým tímto světem. Tato deprese není tak jasně rozpoznatelná, protože neplyne z nějaké jasné ztráty, ale vzniká proto, že se velká ztráta blíží. Zde nepomůže, když se nemocného snažíme rozveselit, poukazujeme na pozitivní věci kolem, lepší stránky života. Tento typ deprese by měl nemocnému pomoci se připravit na blížící se ztrátu všeho a všech a proto mu moc nepomůže, když ho budeme nutit, aby nebyl smutný a snažil se hledat na všem tu lepší stránku. Spíše mu pomůžeme, když s ním jenom budeme, pomoci může modlitba a tiché doprovázení, mnoho slov zde není třeba.

5. fáze – smíření, přijetí

Bývá popisována jako údobí, když už je člověk jakoby zbaven všech pocitů. Jakmile je člověk smířený, tak se také hodně zúží jeho oblast zájmu, už moc nechce být ničím rušený. S návštěvami příliš moc nemluví, nepotřebuje příliš verbální komunikace, natož být rušen např. televizí. Nejvítanější může být tichá přítomnost někoho dalšího, aby nezůstal zcela sám, ale mluvit už není třeba.

Každý nemusí projít všemi fázemi, může se také k nějakému stadiu vracet, i když postoupil do dalšího a nemusí v každém z těch stadií setrvat stejně dlouho. Může se stát, že nemocný už došel do posledního stadia, přijetí, ale jeho blízcí setrvali ještě někde ve fázi popírání či smlouvání a odmítají se smířit s tím, že už se jejich blízký neuzdraví. Stále hledají další možnosti léčby, jakkoli alternativní a zlobí se na nemocného, že už se nechce pokusit o další, v jeho očích už marnou léčbu. I když to ti blízcí myslí dobře, jen ztrácí drahocenný čas, který jim s nemocným ještě zbývá. Proto je dobře, když se nemocnému i rodině dostane pomoci, aby porozuměli tomu, co se s nimi děje a měli vedle sebe někoho, kdo je bude v těžké chvíli doprovázet.