S umírajícím se nepotkávají jen profesionálové –  lékaři, psychologové či sociální pracovníci, ale také jeho blízcí z rodiny nebo jeho kamarádi, přátelé. Jak se tedy k tématu spirituality postavit, když jsem kamarád nebo příbuzný umírajícího, jak s ním mám o tom mluvit?

Asi nejdůležitější je začít nasloucháním. I když je to člověk, který je třeba věřící a chce faráře, tak si musíme uvědomit, že to nevyřešíme tím, že zavoláme faráře a pak je problém hotový. I potom člověk může potřebovat se o těchto otázkách bavit, povídat a my musíme naslouchat a když se na něco ptá, tak prostě odpovím, jak já to vidím, co já si o tom myslím apod. důležité je hlavně se těchto otázek nebát, neutíkat před nimi, ale bavit se o nich na normální lidské základní úrovni, klidně i stručně. Většinou ten nemocný, který je už na konci života, už na tom často není fyzicky příliš dobře. To znamená, že to nejsou žádné hluboké dlouhé dvouhodinové rozhovory, někdy ano, ale ne vždy. Proto je potřeba se bavit upřímně a stručně, ale zásadní je začít nasloucháním. Druhá věc potom je říct, co si myslím, můžu dát podněty k nějakému zamyšlení.