Pomineme-li možnost zázraků, souvisí spiritualita s tím, co člověka přesahuje. Pokud člověk objeví smysl života, může i utrpení snášet lépe. Už v antice byla řešena otázka: Jaký cíl má život? V životě sledujeme cíle a klademe si otázky proč je sledujeme. Odpověď na poslední „proč“ v řadě zní: Protože chci být šťastný. Každý chce být šťastný. Ale pak je u další otázka: Co je štěstí? Jako odpověď se nabízí zdařilý život s ohledem na zásadní hodnoty jako je pravda, dobro, Bůh… (eudaimonismus). Další více rozšířenou variantou je pojetí štěstí jako pohodového života, v němž člověka nic netrápí, je to život bez strastí (hédonismus). I v něm však může přijít otázka po „vyšším štěstí“. Člověk tak dokáže docenit dobro i za cenu utrpení, upřednostňuje „vyšší abstraktní dobro“ (zastanu se např. perzekvovaného i za cenu následné vlastní perzekuce). Nelze zakoušet spiritualitu a mít naplno hedonistický přístup k životu. Doprovázející nemůže najít trpícímu jeho smysl jeho života, resp. i utrpení, ten si musí každý člověk existenciálně sám najít a přijmout. Doprovázející nepomáhá trpícímu v jeho bolesti rozhodně vysvětlováním smyslu, ale především tím, že mu věnuje čas, stane se mu vrbou, partnerem v dialogu, je s ním svým soucítěním v jeho bolesti.